Zdá se, že je to podivné spojení. Špitál neboli nemocnice, je v dnešní podobě místem bolesti a utrpení a hospoda místem osvěžení a radosti. A přece jsou to blíženci, kteří si v dávných dobách podávali ruce. Špitál je z latinského hospitale a znamená něco jako útulek. Tyto hospitaly-špitály byly zřizovány za starých dob pro cizozemské kupce, přijíždějící k nám z dalekých končin, kteří cestou onemocněli a potřebovali ošetření.
Hospody později přijaly úkol dřívějších špitálů jako útulky k dočasnému pobytu nebo jen pro přespání pro přijíždějící cizince a dočasně poskytovaly také služby nemocným poutníkům.
Podívejme se proto po našich špitálech před tisíci nebo i více lety.
Nejstarším špitálem v Praze byl asi špitál u Matky Boží před Týnem. Tento kostelík byl jedním ze tří prvních křesťanských kostelů v Praze. Starý kupecký Týn byl už dávno před tím střediskem tehdejšího světového obchodu, kam se sjížděli cizozemští kupci snad z celé Evropy a hlavně z Orientu. Tím se jednoduše vysvětluje vznik tohoto hospitalu před Týnem na pražském tržišti. Cizozemští kupci přijížděli v celých karavanách s dobře ozbrojeným doprovodem a nákladem vzácného zboží: šperků, zbraní, drahocenných rouch, léků, jedů i jiných věcí, které byly nošeny na hřbetech soumarů, koní nebo velbloudů, ba i lidí otroků.
S vozy se na daleké cesty nejezdilo až do XV. století. Na takovéto cesty byli vybíráni ovšem jenom lidé zvláště zdatní a otužilí, ale i oni byli vydáni útrapám cesty a trpěli jimi, podléhali nahodilým úrazům i zraněním z bojů při loupežných přepadech bohatých karavan, kterých bylo v těch dobách hodně. O tehdejší lidskosti a péči příslušných činitelů svědčí to, že při zřizování špitálů byly tyto špitály nadány vlastním jměním, vlastním stálým příjmem, jako na příklad špitál na Vyšehradě.
Špitály zakládali buď panovníci sami, nebo jiná vrchnost duchovenská i světská, přes jejichž území vedly zemské obchodní stezky a byly zde tržiště. Z takovýchto tržišť vznikala pak města, která se potom o špitály sama starala.
Špitály byly původně určeny hlavně jen „pro poutníky a příchozí“, kteří nemohli pro nemoc nebo úraz pokračovat ve své další cestě. Byli ponecháni ve špitále buď až do návratu karavany vracející se zpět po téže cestě nebo až do nového příchodu karavany příštího roku, která si svého příslušníka zase odvedla a buď zaplatila za jeho ošetření a výživu, nebo se tak stalo na účet špitálu, když byl nadán pevným jměním, jako na Vyšehradě a jinde, nebo opatřen pravidelnými příjmy a dávkami z trhovišť, jako na příklad týnský.
Tak se přirozeně vyvinula dvojí role špitálů: ošetřovat choré a poskytovat útulek zdravým, kteří to z jakýchkoli příčin potřebovali a nemohli pokračovat dál ve své cestě.
Pak si můžeme vysvětlit výraz „poutničí chléb“ používaný ve starých špitálech. Byl určen pro „přišlé cizince“ a každý ten „poutničí chléb“ znamenal celodenní zaopatření jedné osoby.
Snad současně nebo později bylo pamatováno i na místní chudé a opuštěné, děti, starce a stařeny a mrzáky. Dvojí role starých špitálů trvala dlouho. Teprve až v posledních stoletích byli rozděleni nemocní od starců a dětí a byly pro ně zřízeny samostatné nemocnice, chudobince a sirotčince.
V dávných dobách tedy vznikl název špitálu z latinského hospitalu. Název, který byl ještě nedávno běžný pro nemocnice a chudobince.
Staré Špitály byly rozesety po všech končinách naší země a zejména v Praze jich byla celá řada. Jak již bylo uvedeno, nejstarším asi byl špitál před Týnem. Při Týnu už Bořivoj, první křesťanský kníže, založil ke konci IX. století jeden ze svých prvních tří kostelů v Praze. O tomto špitálu pozdější zápis praví, že byl zřízen „pro onemocnělé kupce“. V roce 1135 daroval Soběslav I. tento špitál vyšehradské kapitule se všemi statky i příjmy z Týna a s povinností starat se v něm o dvanáct chudých a potřebných. Špitál stál v místech nynějšího kostela Týnského.
Na podzim roku 1931 byla prokopána na Vyšehradě vedle Táborské brány ve hradebním valu branka pro pěší. V průkopu se objevilo staré zdivo ohradní zdi a k ní přilehlé budovy. Ukázalo se, že je to budova starého špitálu sv. Mauricia s kaplí, který zde založil kníže Břetislav roku 1032. Zasypáno to bylo v roce 1650 při stavbě nynějších hradeb.
Pod Vyšehradem pak na soutoku Botiče s Vltavou stál ještě jiný špitál Pokory Panny Marie, který zde založil biskup Jan Očko z Vlašimě roku 1364. Jmění tohoto špitálu splynulo později s chudobincem u sv. Bartoloměje, později přeloženého do Krče.
A na Vyšehradě byl ještě jeden takový špitál „útulek“ pro Židy na Šabatci pod Jerusalemskou branou, založený také v dobách nejstarších.
Blahoslavená Anežka Přemyslovna založila roku 1234 svůj podvojný klášter u svatého Haštala a při něm špitál pro chudé a přišlé cizince, a to před klášterem na nároží Řásnovky, který však již r. 1235 přeložila do dvora po Německých rytířích na Hradištku u sv. Petra, kde byl špitál spravován zvláštním bratrstvem a následně r. 1252 přeložila sv. Anežka tento špitál ke kostelu svatého Ducha u konceJuditina mostu na Starém městě. Z bratrstva vyvinul se potom řád Křižovníků, špitál byl přestavěn v nynější klášter a napříč přes starý. Na kostelu sv. Ducha byl vystavěn kostel nynější tak, že kostel sv. Ducha ocitl se pod jeho dlažbou. Je zachován a dosud přístupný. Věž Juditina mostu pak byla přibrána do nové klášterní stavby. Za císaře Karla IV.,když byl vystavěn sousední Karlův most, ve věži byla zřízena kaple.
Zajímavostí je, že starý, mateřský klášter Anežčin u sv. Haštala dostal na památku od jedné neznámé cizinky vlaštovčí vodu pro oči, kterou lid nazýval „kapky sv. Anežky“ a hojně ji vyhledával. Předpis na ní dala klášteru neznámá cizinka, ubytovaná nějaký čas ve špitálu a pocházející odněkud z dalekých krajin.
Roku 1281 je v listinách jmenován špitál u sv. Lazara pro malomocné. Kostel sv. Lazara stál v Lazarecké uličce, byl při něm starý dvůr, asi bývalý špitál. V jeho blízkostibyly morové jámy s několika tisíci pohřbenými. Roku 1350 založil Jan Jakubův špitál v místech kapucínského kláštera na Josefském náměstí, dnešním náměstí Republiky, a r. 1370 byl zřízen na Hradčanech špitál sv. Antonína a sv. Alžběty v místech, kde teď stojí v Kanovnické ulici kostel sv. Jana Nepomuckého.
Na Pohořelci pak při klášteře Strahovském byl zřízen špitál sv. Alžběty r. 1664, přeložený sem od západní strany kláštera při stavbě nynějších hradeb.
Ve vsi Oboře ve strahovském úvalu býval odedávna malostranský špitál poblíž kostela sv. Jana, který r. 1620 byl přeložen ke kostelu sv. Jana Křtitele na Újezd.
V Židovském městě od jeho založení bývaly domy a útulky pro židovské kupce, "přicházející na pražské tržiště i z dalekých krajin. Bohatý žid Maisel v XVI. století založil pro chudé i nemocné špitál Bedhamidraš.
To je jen tak letmo načrtnutý přehled některých špitálů ze starých dob, aby z něho bylo zřejmé, že zřizovány byly hlavně na tepnách obchodních, a to ponejvíce pro cizí kupce z daleka k nám přicházející.
Se vzrůstající lidnatostí i rozvojem obchodu i jiných styků s cizinou bylo třeba zdokonalit a rozšířit úzké zemské stezky, místy jen tak široké, co by dvě zvířata, soumaři, vedle sebe prošli a přestavět je ve schůdnější. Širší silnice,původně soumarnice,z příkrých skal a vrchů převést obloukem nebo pohodlnější zajížďkou, ale delší cestou do starých trhovišť. Delší cesta měla za následek potřebu nových útulků k přenocování pro lidi i zvířat, jakož i přístřeší pro povozy, které na širších a pohodlnějších silnících už mohly projíždět.
A s tímto pokrokem v cestování změnil se i způsob platu za noclehy a ubytování a tak z této potřeby na místě dobročinných špitálů vznikly hospody živnostníků, řízené určitými pravidly.Hospitaly se změnily na hospody a ty dalším vývojem v restaurace, hotely a vše co známe dnes.
Týnský dvůr nebo také Ungelt jak vypadal na konci devatenáctého století.
Na naší fotografii je Týnský dvůr nebo také Ungelt jak vypadal na konci devatenáctého století.
Hospody později přijaly úkol dřívějších špitálů jako útulky k dočasnému pobytu nebo jen pro přespání pro přijíždějící cizince a dočasně poskytovaly také služby nemocným poutníkům.
Podívejme se proto po našich špitálech před tisíci nebo i více lety.
Nejstarším špitálem v Praze byl asi špitál u Matky Boží před Týnem. Tento kostelík byl jedním ze tří prvních křesťanských kostelů v Praze. Starý kupecký Týn byl už dávno před tím střediskem tehdejšího světového obchodu, kam se sjížděli cizozemští kupci snad z celé Evropy a hlavně z Orientu. Tím se jednoduše vysvětluje vznik tohoto hospitalu před Týnem na pražském tržišti. Cizozemští kupci přijížděli v celých karavanách s dobře ozbrojeným doprovodem a nákladem vzácného zboží: šperků, zbraní, drahocenných rouch, léků, jedů i jiných věcí, které byly nošeny na hřbetech soumarů, koní nebo velbloudů, ba i lidí otroků.
S vozy se na daleké cesty nejezdilo až do XV. století. Na takovéto cesty byli vybíráni ovšem jenom lidé zvláště zdatní a otužilí, ale i oni byli vydáni útrapám cesty a trpěli jimi, podléhali nahodilým úrazům i zraněním z bojů při loupežných přepadech bohatých karavan, kterých bylo v těch dobách hodně. O tehdejší lidskosti a péči příslušných činitelů svědčí to, že při zřizování špitálů byly tyto špitály nadány vlastním jměním, vlastním stálým příjmem, jako na příklad špitál na Vyšehradě.
Špitály zakládali buď panovníci sami, nebo jiná vrchnost duchovenská i světská, přes jejichž území vedly zemské obchodní stezky a byly zde tržiště. Z takovýchto tržišť vznikala pak města, která se potom o špitály sama starala.
Špitály byly původně určeny hlavně jen „pro poutníky a příchozí“, kteří nemohli pro nemoc nebo úraz pokračovat ve své další cestě. Byli ponecháni ve špitále buď až do návratu karavany vracející se zpět po téže cestě nebo až do nového příchodu karavany příštího roku, která si svého příslušníka zase odvedla a buď zaplatila za jeho ošetření a výživu, nebo se tak stalo na účet špitálu, když byl nadán pevným jměním, jako na Vyšehradě a jinde, nebo opatřen pravidelnými příjmy a dávkami z trhovišť, jako na příklad týnský.
Tak se přirozeně vyvinula dvojí role špitálů: ošetřovat choré a poskytovat útulek zdravým, kteří to z jakýchkoli příčin potřebovali a nemohli pokračovat dál ve své cestě.
Pak si můžeme vysvětlit výraz „poutničí chléb“ používaný ve starých špitálech. Byl určen pro „přišlé cizince“ a každý ten „poutničí chléb“ znamenal celodenní zaopatření jedné osoby.
Snad současně nebo později bylo pamatováno i na místní chudé a opuštěné, děti, starce a stařeny a mrzáky. Dvojí role starých špitálů trvala dlouho. Teprve až v posledních stoletích byli rozděleni nemocní od starců a dětí a byly pro ně zřízeny samostatné nemocnice, chudobince a sirotčince.
V dávných dobách tedy vznikl název špitálu z latinského hospitalu. Název, který byl ještě nedávno běžný pro nemocnice a chudobince.
Staré Špitály byly rozesety po všech končinách naší země a zejména v Praze jich byla celá řada. Jak již bylo uvedeno, nejstarším asi byl špitál před Týnem. Při Týnu už Bořivoj, první křesťanský kníže, založil ke konci IX. století jeden ze svých prvních tří kostelů v Praze. O tomto špitálu pozdější zápis praví, že byl zřízen „pro onemocnělé kupce“. V roce 1135 daroval Soběslav I. tento špitál vyšehradské kapitule se všemi statky i příjmy z Týna a s povinností starat se v něm o dvanáct chudých a potřebných. Špitál stál v místech nynějšího kostela Týnského.
Na podzim roku 1931 byla prokopána na Vyšehradě vedle Táborské brány ve hradebním valu branka pro pěší. V průkopu se objevilo staré zdivo ohradní zdi a k ní přilehlé budovy. Ukázalo se, že je to budova starého špitálu sv. Mauricia s kaplí, který zde založil kníže Břetislav roku 1032. Zasypáno to bylo v roce 1650 při stavbě nynějších hradeb.
Pod Vyšehradem pak na soutoku Botiče s Vltavou stál ještě jiný špitál Pokory Panny Marie, který zde založil biskup Jan Očko z Vlašimě roku 1364. Jmění tohoto špitálu splynulo později s chudobincem u sv. Bartoloměje, později přeloženého do Krče.
A na Vyšehradě byl ještě jeden takový špitál „útulek“ pro Židy na Šabatci pod Jerusalemskou branou, založený také v dobách nejstarších.
Blahoslavená Anežka Přemyslovna založila roku 1234 svůj podvojný klášter u svatého Haštala a při něm špitál pro chudé a přišlé cizince, a to před klášterem na nároží Řásnovky, který však již r. 1235 přeložila do dvora po Německých rytířích na Hradištku u sv. Petra, kde byl špitál spravován zvláštním bratrstvem a následně r. 1252 přeložila sv. Anežka tento špitál ke kostelu svatého Ducha u konceJuditina mostu na Starém městě. Z bratrstva vyvinul se potom řád Křižovníků, špitál byl přestavěn v nynější klášter a napříč přes starý. Na kostelu sv. Ducha byl vystavěn kostel nynější tak, že kostel sv. Ducha ocitl se pod jeho dlažbou. Je zachován a dosud přístupný. Věž Juditina mostu pak byla přibrána do nové klášterní stavby. Za císaře Karla IV.,když byl vystavěn sousední Karlův most, ve věži byla zřízena kaple.
Zajímavostí je, že starý, mateřský klášter Anežčin u sv. Haštala dostal na památku od jedné neznámé cizinky vlaštovčí vodu pro oči, kterou lid nazýval „kapky sv. Anežky“ a hojně ji vyhledával. Předpis na ní dala klášteru neznámá cizinka, ubytovaná nějaký čas ve špitálu a pocházející odněkud z dalekých krajin.
Roku 1281 je v listinách jmenován špitál u sv. Lazara pro malomocné. Kostel sv. Lazara stál v Lazarecké uličce, byl při něm starý dvůr, asi bývalý špitál. V jeho blízkostibyly morové jámy s několika tisíci pohřbenými. Roku 1350 založil Jan Jakubův špitál v místech kapucínského kláštera na Josefském náměstí, dnešním náměstí Republiky, a r. 1370 byl zřízen na Hradčanech špitál sv. Antonína a sv. Alžběty v místech, kde teď stojí v Kanovnické ulici kostel sv. Jana Nepomuckého.
Na Pohořelci pak při klášteře Strahovském byl zřízen špitál sv. Alžběty r. 1664, přeložený sem od západní strany kláštera při stavbě nynějších hradeb.
Ve vsi Oboře ve strahovském úvalu býval odedávna malostranský špitál poblíž kostela sv. Jana, který r. 1620 byl přeložen ke kostelu sv. Jana Křtitele na Újezd.
V Židovském městě od jeho založení bývaly domy a útulky pro židovské kupce, "přicházející na pražské tržiště i z dalekých krajin. Bohatý žid Maisel v XVI. století založil pro chudé i nemocné špitál Bedhamidraš.
To je jen tak letmo načrtnutý přehled některých špitálů ze starých dob, aby z něho bylo zřejmé, že zřizovány byly hlavně na tepnách obchodních, a to ponejvíce pro cizí kupce z daleka k nám přicházející.
Se vzrůstající lidnatostí i rozvojem obchodu i jiných styků s cizinou bylo třeba zdokonalit a rozšířit úzké zemské stezky, místy jen tak široké, co by dvě zvířata, soumaři, vedle sebe prošli a přestavět je ve schůdnější. Širší silnice,původně soumarnice,z příkrých skal a vrchů převést obloukem nebo pohodlnější zajížďkou, ale delší cestou do starých trhovišť. Delší cesta měla za následek potřebu nových útulků k přenocování pro lidi i zvířat, jakož i přístřeší pro povozy, které na širších a pohodlnějších silnících už mohly projíždět.
A s tímto pokrokem v cestování změnil se i způsob platu za noclehy a ubytování a tak z této potřeby na místě dobročinných špitálů vznikly hospody živnostníků, řízené určitými pravidly.Hospitaly se změnily na hospody a ty dalším vývojem v restaurace, hotely a vše co známe dnes.
Na naší fotografii je Týnský dvůr nebo také Ungelt jak vypadal na konci devatenáctého století.
(kp,sportovnilisty.cz,foto:arch.)
