Nejvyšší vodopád v české části Šumavy se nachází v hlubokém kaňonovitém údolí Bílého potoka v nadmořské výšce 940 metrů nad mořem.
Vodopád uzavírá tři kilometry dlouhou rokli Bílá strž, která tvoří osu stejnojmenné národní přírodní rezervace. Fotografie zachytila tuto krásnou tvář naší přírody tak, jak vypadala před více jak sto lety. Krásu a majestátnost Bílé strže a okolní přírody živě popisují slova Karla Klostermanna, který zasvětil celé své literární dílo Šumavě a životním osudům jejich obyvatel.Zde jsou:
„Jdouce k Černému jezeru od Špičáku za krátko přijdeme k můstku, pod kterým šumí vody z jezera vytékající jakožto Jezerní potok, který vlévá se do Úhlavy. Divokým skalním srázem řítí se tu jasné vody přes balvany a poražené kmeny starých smrků z jezera, jehož hladina je ve výši 1008 metrů nad mořem. Divákovi z můstku pohlížejícímu ztrácí se potok brzo v skalní rozsedlině, ale zato právě odtud je nejkrásnější podívaná na Černé jezero, které odtud možno přehlédnou bezmála celé v úplné jeho rozlehlosti. Všecka jezera Šumavská mají svůj výtok, jako mají svou stěnu. Před dávnými věky bylo jezer na Šumavě více; většina jich vytekla dočista, nezbylo než staré dno na planinách, vrchy ovroubených.
Utíkají vody, v stříbrnou pěnu se tříštící, od prahu do prahu; uhánějí v letu jako drobné myšlénky, družka družku stíhající. Skály, do nichž se vmyly, přioděly se mechem, travinami, bujnou kapradinou; vyrostly stromy, rozložily své větve, sloupy chrámu přírody, zelená klenba nad jekem proudícího se života, z něhož se vykuřují lehoučké páry jako mraky vonného kadidla. Setleli pamětníci staré slávy, z jich těl vyrostli noví, zase se schýlili; podmyly vody kořeny, rozdrobily se skály — věčná, od nepaměti trvající obměna. Duje vítr ve vrcholích, šepce báje starých časů, snad i proroctví, dobrá i zlá. Zadíváš se, zaposloucháš se, a tvoje srdce okřeje, tvá mysl se vzpruží, a neviditelná, nevylíčitelná síla zas tě sem přivábí. Je to tvoje vlast, práh příbytku otců tvých!“
Vodopád uzavírá tři kilometry dlouhou rokli Bílá strž, která tvoří osu stejnojmenné národní přírodní rezervace. Fotografie zachytila tuto krásnou tvář naší přírody tak, jak vypadala před více jak sto lety. Krásu a majestátnost Bílé strže a okolní přírody živě popisují slova Karla Klostermanna, který zasvětil celé své literární dílo Šumavě a životním osudům jejich obyvatel.Zde jsou:
„Jdouce k Černému jezeru od Špičáku za krátko přijdeme k můstku, pod kterým šumí vody z jezera vytékající jakožto Jezerní potok, který vlévá se do Úhlavy. Divokým skalním srázem řítí se tu jasné vody přes balvany a poražené kmeny starých smrků z jezera, jehož hladina je ve výši 1008 metrů nad mořem. Divákovi z můstku pohlížejícímu ztrácí se potok brzo v skalní rozsedlině, ale zato právě odtud je nejkrásnější podívaná na Černé jezero, které odtud možno přehlédnou bezmála celé v úplné jeho rozlehlosti. Všecka jezera Šumavská mají svůj výtok, jako mají svou stěnu. Před dávnými věky bylo jezer na Šumavě více; většina jich vytekla dočista, nezbylo než staré dno na planinách, vrchy ovroubených.
Utíkají vody, v stříbrnou pěnu se tříštící, od prahu do prahu; uhánějí v letu jako drobné myšlénky, družka družku stíhající. Skály, do nichž se vmyly, přioděly se mechem, travinami, bujnou kapradinou; vyrostly stromy, rozložily své větve, sloupy chrámu přírody, zelená klenba nad jekem proudícího se života, z něhož se vykuřují lehoučké páry jako mraky vonného kadidla. Setleli pamětníci staré slávy, z jich těl vyrostli noví, zase se schýlili; podmyly vody kořeny, rozdrobily se skály — věčná, od nepaměti trvající obměna. Duje vítr ve vrcholích, šepce báje starých časů, snad i proroctví, dobrá i zlá. Zadíváš se, zaposloucháš se, a tvoje srdce okřeje, tvá mysl se vzpruží, a neviditelná, nevylíčitelná síla zas tě sem přivábí. Je to tvoje vlast, práh příbytku otců tvých!“
(kp, sportovnilisty.cz, foto:arch)
