Výstava fotografií Jindřicha Štreita v brněnském Paláci šlechtičen

Černobílé záběry Jindřicha Štreita z druhé poloviny 20. století nabízejí interpretaci v několika rovinách: první tvoří klasická analýza J. Štreita jako dokumentaristy, což dokládají četné studie teoretiků fotografie (viz 35 knih a mnoho katalogů). Druhá rovina, tj. interpretace z pohledu vizuální antropologie, z pohledu „kultury žité a viděné“, na své zhodnocení teprve čeká.  Tato proluka byla východiskem brněnské výstavy.


Fotografie J. Štreita zachycují život malého, sociálně, místně i časově ohraničeného společenství zdola, zachycují „malé dějiny“, jejichž poznání nám umožní lépe pochopit děje velké. Je to zkoumání maličkostí, za nimiž se skrývají životní příběhy konkrétních lidí, v konkrétním čase. Nechtění protagonisté jsou adresní, časový horizont pokrývá osmdesátá léta 20. století, záběry byly nasnímány na opomíjeném území Bruntálska a zdejší drsný kraj měl zásadní vliv na jejich obsah. Jako bezprostředně reagující a nikoliv nezúčastněný pozorovatel dokázal J. Štreit zachytit zdánlivou bezútěšnost všedních i svátečních okamžiků života obyvatel tohoto „vykořeněného“ kraje, specifického vzorku populace, která se po roce 1945 do vysídlené oblasti sestěhovala z různých koutů tehdejší republiky.


Mimo nezpochybnitelné fotografické kvality lze Štreitovy dokumentární záběry brát rovněž jako východisko pro studium životního stylu 80. let severomoravského venkova, jako vizuální pramen pro studium kultury každodennosti, kde zdánlivý mikrosvět generuje obecné aspekty životního stylu doby. Fotografie odrážejí dobovou realitu a nutí klást otázky: Je toto kult domova? Touha po štěstí? Kult tolik glorifikované práce? Záběry nenabízejí žádný úhybný manévr, věci jsou takové, jaké se zdají na první pohled, žádný rozpor mezi fikcí a realitou se nekoná. Kde taky, když scéna je pevně určená detailním vzorem malířského válečku na stěně, chemlonovým závěsem s dobovou „pin up girl“, lampou vyřezanou z překližky, strženým dveřním kováním, z něhož zůstalo jen to nejnutnější - bakelitová klika.


Příznačná je ostatně ikona výstavy: Venuše jako transformované obrazové schéma normalizace. Klasické téma ležící bohyně je pohotově aktualizováno a jako takové zaznamenáno - uměleckohistorické reminiscence potlačuje domácí propínací šatová zástěra, hrubé ponožky na nohou ležérně plandající kolem kotníků a roli zřasené draperie supluje laciná deka. Archetypální téma ženy na sebe ve Štreitově podání bere novou podobu, danou - deformovanou ?  časem a prostředím. Totéž platí pro téma ženy dělné: jeho venkovanky, tj. ženy pracující v zemědělské velkovýrobě, rozhodně nenaplňují tradiční obraz „selky“, jejich pracovní oděv v podobě maskulinních montérek, dehonestující způsob dopravy, vše dokládá vyvrácený život ve vyvrácené době, dovedené v krajině dosídlení do absurdity. Díky nechtěnému terénnímu výzkumu můžeme sledovat životní styl dané doby - od vybavení bytu po oděvní trendy, volnočasové aktivity, rodinné stejně jako kolektivní obřady (např. obraz sociálních vztahů zastoupený sérií snímků gratulací členů Sboru pro občanské záležitosti je ve svém důsledku Kafkovsky absurdní).

Fotografie J. Štreita jsou jako kukátko, které soustřeďuje pozornost na zdánlivě minuciózní děje, aby se po rozšíření optiky ukázalo, že tato nicotnost má celospolečenskou platnost. Autor nehodnotí, „jen“ zaznamenává.

„Dnes, kdy jsme svědky nostalgického ohlížení se zpět za druhou polovinou 20. století, kdy „seventies“ a „eighties“ jsou hitem médií i designu, z těchto obrazů dobové reality mrazí, a to i v optimistických scénách“, uzavírá kurátorka výstavy Hana Dvořáková.